BABYLON: Texty a autoři: Alexey TSVETKOV (ml. ): THE: Prolomení prázdnoty

— Liz. — Slyším, jak mě někdo volá jménem, a poznávám ten hlas, ale nechápu, proč mě Kara volá, když jsme s Trevorem na svatební cestě.

„Hm?“ odpovídám ze svého ospalého stavu.

— Liz. — Snažím se zvednout hlavu, ale točí se mi z ostré, pronikavé bolesti. Pak si vzpomenu, že dnes je můj první den v práci. Byla jsem s Karou, když do obchodu vešli dva chlapi a pod pohrůžkou zbraní nás donutili vyvést nás do své dodávky. Když jsem se jim snažila zabránit v odvedení Kary, něco mě udeřilo do zátylku.

„Karo?“ ptám se a snažím se otevřít oči, ale cítím je příliš těžká a mé tělo je příliš unavené. Snažím se bojovat s pocitem, který mě táhne zpátky do tmy, potřebuji se ujistit, že je Kara v pořádku.

„Liz, musíš se probudit.“ Zatřese se mnou a já konečně otevřu oči natolik, abych ji viděla stát nade mnou. „Díky Bohu,“ řekne Kara a padne na kolena vedle mě.

– Jsi v pořádku? – Podívám se na ni a všimnu si, že má oblečení neporušené, nemá na něm žádné modřiny ani škrábance.

— Jsem v pořádku. Jsem v pořádku. — Zakryje si obličej rukama. — Poté, co tě omráčili, jsem se s nimi nepokoušela bojovat. — Dívka zvedne hlavu a podívá se na mě. — Je mi to moc líto. Hledají Tima. Nevěděla jsem, co mám dělat. Nechtěla jsem, ale řekla jsem jim, kde je, — zašeptá a po tvářích jí stékají slzy.

„To je v pořádku, uklidni se.“ Zvednu ruku a vezmu tu její. Po pár minutách se konečně dokážu posadit. Když se rozhlédnu, všimnu si, že jediné světlo, které máme, pochází z malé bateriové svítilny. Poté, co jsem si prohlédla okolí, vím přesně, kde jsme, no, ne přesně, protože po celém Tennessee jsou tisíce krytů proti tornádům a tento vypadá, jako by byl už dlouho opuštěný. Staré betonové zdi se rozpadají, police, které měly uchovávat zásoby, shnily a zápach plísně je tak silný, že se mi z toho svírá žaludek. „Jak dlouho jsem už v bezvědomí?“

„Nemám tušení. Chvíli. Když konečně zastavili, jeden z kluků tě vytáhl z dodávky a ten druhý se mě začal vyptávat na Tima.“ Znovu se rozplakala, tentokrát se držela svého velkého břicha.

„Karo, musíš se uklidnit. Vím, že jsi naštvaná, ale když teď začneš rodit, celá tahle situace se zvrtne ve špatnou a hroznou.“

„Jak můžu být klidná? Právě jsem předala svého snoubence lidem, kteří ho chtějí zabít.“ Rozpláče se ještě víc.

„Karo, vím, že si děláš starosti o Tima, ale teď musíš myslet na sebe a na dítě.“ Hladím jí paži a snažím se ji uklidnit. „Tim pracuje s Trevorem a jeho bratry. Je na tom teď lépe než my.“ Připomínám jí, kde Tim je, a doufám, že jí to pomůže uklidnit se natolik, aby mi pomohla dostat se z téhle díry. Po pár minutách přestane plakat a odhalí obličej. „Musíme se odsud pokusit dostat,“ říkám jí a snažím se vstát. Nohy se mi třesou, klopýtnu a narazím bokem do zdi.

„Cože?“ ptám se a opírám se o zeď. Každý úder mého srdce mi zní v hlavě. Dotknu se rukou zátylku a v tu chvíli ucítím na prstech velkou ránu a vlhkost od krve. Když si ruku přiložím k obličeji, je celá od krve. „Sakra,“ vydechnu a zavřem oči.

„Bude mi špatně.“ Kara odchází do rohu, je jí špatně, a já se začínám svírat v už tak neklidném žaludku. Polknu a bojuji s tím pocitem. Nepotřebujeme, aby nám oběma bylo špatně, jeden z nás se musí vzpamatovat.

„Říká se, že rány na hlavě krvácejí víc než jakékoli jiné,“ říkám. Nejsem si jistá, jestli to říkám za sebe, nebo za ni. Zvedne hlavu, otře si ústa hřbetem ruky a podívá se na mě. „Dostaneme se odsud, Karo, slibuji.“

„Dobře,“ řekne dívka. Vidím, jak se bojí, když se na mě nedívá. Opírám se o zeď, abych udržela rovnováhu, a prodírám se ke schodům vedoucím k velkým dvoukřídlým dveřím. Jakmile jsem tam, plazím se po čtyřech a tlačím na dveře. Nehnou se ani o píď, což mě nepřekvapuje. Skutálím se dolů ze schodů, sednu si na nejnižší schod a snažím se vymyslet plán.

„Co kdybychom to zkusili oba?“ ptá se Kara. Podívám se na ni, stojí přede mnou, má bledý obličej a oči zarudlé od pláče.

„Můžeme to zkusit.“ Ustoupím stranou, abych jí udělala místo, aby se mnou mohla vyjít po schodech. Jakmile jsme nahoře, obě jsme marně tlačily na dveře.

„Nefunguje to,“ říká Kara a rozesmívá mě. Napětí a její slova mě zlomí.

„Dostaneme se odsud,“ říkám a modlím se, abych se nemýlil.

„Cože?“ ptám se a dívám se na ni.

„Když mě sem konečně přivezli,“ podívá se na mě, „vyfotili nás.“

„Myslím, že fotku použijí, aby se dostali k Timovi.“

„Musíme najít cestu ven,“ říkám jí a tentokrát se v mém hlase projevuje znepokojení.

— Dveře se nehnou.

– Pokud se nedokážeme dostat ven, musíme najít způsob, jak se před nimi ochránit, až se vrátí.

— Můžeme rozebrat staré police a použít jejich kusy jako zbraně.

„Já vím, ale buď se pokusíme bojovat, nebo počkáme, až nás zabijí, nebo cokoli s námi chtějí udělat.“ Kara přikývne a začne si hladit velké břicho. „Jsi v pořádku?“

„Jo, jen kontrakce Braxton-Hicksova syndromu. Budu v pořádku.“ Pozorně ji sleduji a modlím se, aby se můj synovec nerozhodl přijít na svět právě teď. „Jsem v pořádku, slibuji,“ říká Kara a letmo se na mě podívá.

„Jestli máš pocit, že máš skutečné kontrakce, musíš mi to říct,“ přemlouvám ji, jdu k poličce a snažím se ji svou vahou vypáčit. Nehne se, tak do ní párkrát kopnu, ale pořád to nefunguje. „Nefunguje,“ konstatuji očividné a sleduji, jak světlo bliká a začíná slábnout. „Sakra.“ Běžím k lampě a zhasnu ji s nadějí, že budeme mít dost baterií, až ji budeme opravdu potřebovat. „Ani mě nenapadlo tu lampu zhasnout.“

– Na to jsem taky nemyslel.

„Nezačala jsi náhodou kouřit a nemáš náhradní zapalovač?“ ptám se Kary a rozesmívám ji.

— Rozumím. — Sedíme ve tmě a hlavou mi probíhá stovka scénářů. Nemůžu uvěřit, že to bylo včera, cestou domů z naší líbánky. Poté, co jsme opustili chatu, jsme se zastavili u November a Ashera a vyzvedli Lolly. Měla takovou radost, že nás vidí, a chyběla nám naše holčička. Jakmile jsme ji dostali, jeli jsme domů, vybalili si věci, objednali pizzu a stěžovali si, že jsme doma a musíme se vracet do skutečného světa. Nesnášela jsem, jak se dnes ráno Trevor chystá do práce. Tak moc jsem se k němu chtěla přitulit a na pár dní se schovat před světem. A teď jsem s ním chtěla strávit ještě pár minut, dívat se na něj, líbat ho a říkat mu, jak moc ho miluji. Až si uvědomí, že jsme s Karou pryč, bude se hrozně zlobit. Opřu se o zeď, když uslyším něco, co znělo jako auto. Vstanu, když se blíží.

„To je auto?“ ptá se Kara a rozsvítí lampu. V jejích očích vidím hrůzu.

– Karo, chci, abys šla do rohu, schoulila se a zhasla lampu.

„Nemám tušení. Jen mě prosím poslouchej. Jdi do rohu a schoul se.“ Jakmile vidím, že je schovaná a zhasla světlo, jdu podél zdi ke schodišti. Poslouchám a slyším zastavit auto, pak cinkání řetězu o kov a pak vrzání otevírajících se dveří. Vidím paprsek světla z baterky namířený dolů po schodech. Srdce mi začne bušit tak silně, že ho slyším až v uších. Zadržuji dech a čekám, až bude muž dole po schodech, trpělivě čekám, až si mě nevšimne. Vím, že nemá smysl se s ním bojovat, jsou dva a jen já. Už dokázali, že dokážou zasáhnout ženu. Když paprsek světla zaplní místnost, na vteřinu se zastaví na Kaře, než se vymrští ke mně a svítí mi přímo do očí.

– Liz? – Znám ten hlas. Nevím, odkud pochází, ale ten hlas znám.

„Co chceš?“ zeptám se a zastíním si oči před ostrým světlem.

– Jsem tu, abych pomohl/a.

„Kai?“ ptám se, když si uvědomím, kdo to je. „Mohl bys sklopit baterku?“ Světlo okamžitě zmizí a já spustím ruce, kterými jsem si zakrývala oči. „Co tady děláš? Myslím tím, jak jsi nás našel?“ Ohlédnu se přes rameno na Karu, která teď sedí v rohu.

– Tim mi pomohl, takže se ti to oplácím. Krvácíš.

„Už tolik ne,“ říkám a dotýkám se zátylku. „Jak jste nás našli?“

„Už nějakou dobu tě sleduji.“ Udělá krok směrem ke Kaře a já se automaticky postavím před něj.

– Jen jí pomůžu vstát ze země.

– Nepotřebuješ mou pomoc?

– To jsem nikdy neřekl. Jen se potřebuji ujistit, že jsi hodný chlap.

– Paní Masonová, vdala jsem se.

„Panebože, vy jste se zbláznili.“ Zavrtí hlavou a zasměje se. „Jak jsem říkal, paní Masonová, rozhodně nepatřím k těm hodným, ale jsem tu, abych vám pomohl.“

– Tvůj bratr mi dal, co jsem chtěl, výměnou za mou pomoc.

– Ne, paní Masonová, jste v bezpečí. A teď, pokud jste hotová, ráda bych pomohla Kaře vstát ze země. Tohle nemůže být dobré ani pro ni, ani pro dítě.

„Cítím, že je mou povinností znát všechny, ale v tomto případě mi to Tim řekl. A teď, prosím, ustup.“ Polknu, intuice mi říká, že je upřímný, ale jeho energie je tak děsivá, že nevím, co mám dělat.

„Liz!“ křičí Kara. Otočím se a vidím ji na všech čtyřech.

– Proboha, co se stalo? – Běžím k ní a klekám si.

„Nemyslím si, že je to Braxton Hicks, myslím, že rodím.“ Dýchá přerývaně a znovu vykřikne a chytí se za břicho.

Ignorant a ignorant

Tehdy jsme bydleli u babičky. Pamatuji si náš osamělý dům s osmi okny, postavený z tmavých kmenů. Někde mezi Krezišči a Zarezaní. Přímo u jezera Vinogradnoje. Okna byla dokořán otevřená – ve skle se pohybovali duchové s hliněnými tvářemi, vonělo to nemrtvými, byla mlha, něčí bota nepříjemně čvachtala, pes úzkostlivě dýchal, keř praskal. Pod střechou byl uchováván zvláštní ikonostas – ke každé ikoně byla nalepena velká ztmavená fotografie, k nepoznání lidé, někteří, myslím, byli v uniformách, ale nedalo se poznat, jestli ve vojenských, maškarních nebo služebnických uniformách.
Babička, v proutěném křesle s polámaným, bezvládně prověšeným opěradlem, v dece a šálu s bílými holubicemi, s pílí vyplazenou špičkou melounovitého jazyka, navléká nit do jehly a vypráví mi o Kristu.
Vždycky jsem miloval hračkové železnice a všechno, co s nimi souvisí. Drátěné jedle a záhony, malé Finské nádraží, kartonové číšníky na běžném nástupišti, oranžové lucerny bzučící jako čmeláci a nevodivé dráty. Zpočátku se moje cesta vešla do hranic obyčejné kůlny, ale vyrostly nové stromy, plazily se větve lokomotivních kolejí, zatloukaly se pražce, prostory se rozšiřovaly ohněm a sekerami a přidávaly se složité smyčky. Vyšly mi vstříc a přidělovaly nová území. Hry obsadily dvě ulice. Byly vykopány chodby a v nich neustále pobíhaly malé bílé a pořád něco zařizovaly. Ani ta nejneproniknutelnější mlha a nejtvrdší žula pro ně nebyly problémem. Stavby se brzy dostaly velmi blízko k Hroznovému jezeru a Zatracené zahradě. Nyní, za doprovodu jejich bravurního mravenčího pochodu, seřadili a ozbrojili, malé bílé postupují dál a nikdo z toho není nadšený. Ani já nevím, co mám dělat.
A taky se mi moc líbilo, když mi babička nahlas četla almanach „Věda a život“:
Nechvalně známý profesor Im Ei Jin, Američan korejského původu, je otcem viru, který odstraňuje určité odstavce textu z paměti počítače na základě kritérií, kterým nikdo nerozumí. Například z Meriméových Kronik Karla IX. po onemocnění ploténky téměř nic nezůstalo, zatímco Zločin a trest zůstal prakticky nedotčen, s výjimkou některých syntaktických znaků a epilogu. Nejpolitováníhodnější však je, že profesor, aby si ověřil některé ze svých vlastních výpočtů, nejprve uvolnil infekci do svého rozsáhlého osobního archivu, přičemž využil odchodu svého výkonného tajemníka, a my si už nikdy nepřečteme zbytek jeho nepublikovaných textů: dopisy, zprávy, recepty, deníky. Tvrzení, že Im Ei Jin, korejský špion, vytvořil virus Jiná znamení podle pokynů světového komunistického spiknutí, rozhodně nejsou nic jiného než nezodpovědné žluté útoky; budoucí vědec doslova opustil horu Kumgang v matčině lůně. Profesorova smrt nám však zanechala mnoho záhad – anonymní výstřel kukátkem. Im Ei Jin byl známý jako opatrný člověk a nepouštěl dovnitř hosty, aniž by se nejprve ujistil, že jsou potřeba. Kulka, která pronikla sklem kukátka, úhledně vnikla do kořene nosu a po deformaci se zastavila mezi mozkovými hemisférami. Práce na antiviru ještě nebyla dokončena. Informační mikrob, který již upravil tisíce textových bank, nedávno zaútočil na odtajněné výslechové protokoly sekty zakázané zákonem, která se do zákazu nazývala „Biblická vesnice“. Vzhledem k nepochybné hodnotě jakéhokoli Im Ei Jinova archivu však zveřejňujeme ty nedotčené v naději, že čtenář, vyzbrojený fantazií, novinami z těch let a publikovanými materiály z vyšetřování, bude schopen zaplnit depresivní mezery.
Babička četla. Ale mně se víc líbily články o nejnovějších dalekohledech. Začnu si stavět vlastní. Nedokážu si představit nekonečno, za každou POSLEDNÍ zdí, záměrně se šklebící, rozmarně mňoukající, se zrodí nové světy. Postavte si dalekohled a uvidíte sami. Metodou pokus-omyl! Z ocelové cesty k vševidoucímu dalekohledu. Nová hra je zajímavější. Sbírám čočky, kterými jsem si loni na břehu jezera Vinogradnoje jednoduše osvětloval trávu. Vysoustružené sklo ze zvětšovacího přístroje, na který všichni zapomněli na půdě, za ikonostasem, v pilinách, z neidentifikovaného zařízení s vyrytým německým názvem na ciferníku, z babiččiných nepotřebných brýlí. To se zdálo málo.
Ne každému se naskytne příležitost spatřit spícího rohatého démona v bramborě rozdrcené na prknech. Démon drze nafukuje plné tatarské rty a bručí ve spánku. Nařizuji, aby na podlaze ležela jen brambora, ale démon zůstává. Nic se neděje. Tehdy byl mnohokrát silnější než já.
Přišel měsíc květen. Dorazil. Všichni se radovali, jak se všichni upírají i upírají. Jamaj, jak tentokrát říkal náš soused, cikán Izmail. Šel jsem k sousedovi pro lupy, i když ho babička neměla ráda. Izmailovi psi, podobní sfingám, dřímají. Cikán stojí na verandě a opálenou patou třese shnilým schodem pokrytým uzenými houbami a vesměs se mnou souhlasí. Dalekohled je velmi dobrý a dokonce už dávno potřebný. Ale nejdřív navrhne sledovat, jak připravuje skopové maso, z jehož prodeje se živí. Izmail se usmívá. Kroutí hlavou jako kůň a lusknutím prstů k sobě volá bronzového psa. Sekera vylétá. Odkud se vzala? Zpod verandy. Na schod letí bronzová hlava s vypoulenýma očima a slintajícíma očima. Veselá čepel kape. Dobře nabroušená. „Bar-ra-ni-na-e,“ vyslovuje cikán slabiku po slabice, natahuje rty a obličej úplně, rozzlobený, ale spokojený s prací, „bar-ra-ni-na.“ Bezhlavá sfinga stále stojí na tlapkách a nechápe. Izmail už chytá černou chlupatou fenu za ocas. Švih. Tlesk. Vzlyk. Hlava letí obnažená. Naposledy smutně vypadá. Oko zhasne. Utírám si kapky z ramene. Černá bez hlavy tančí na neposlušných tlapkách. Zpocený cikán se směje a šťouchá do ní pěstí. Sundává si košili. Pracuje rychleji. Oči dalšího, téměř štěněte, se nestihly vyděsit. Jím, sedím opodál na dříví, třešně z větve, překvapen hustou ochlupeností cikánské hrudi. Když dojedl, když nahromadil celou horu špinavých, neúplných, chlupatých těl, kat si oblékne košili a přepásá ji svou oblíbenou zlatou pletenou nití. Je úžasné, jak jsou jeho psi krotcí, když tam leží a čekají na popravu.
Den krásného Izmaela – tak babička nazývala tyto časté odvety. Cikána nevítala, protože podváděl občany masem. Prodal psa za skopové. Babička věšela kočky. Nezištně. Věšela kočky asi jednou za šest měsíců. Stařena si nemohla pomoct a kočky lákala – milovala je hladit a ony ji chránily před krysami – ale ty čtyřnohé bytosti, které vyrostly z koťat, pronásledovaly babičku dnem i nocí, procházely se za ní a pronikavě vyly, zpívaly o něčem svém, křičely z plných plic a číhaly všude. Nenechaly se odehnat. Dokonce i uplavaly z ostrova, kam jsem je vzal lodí. Nakonec, vyčerpaná jejich zvířecím pláčem, babička pověsila kočky do stodoly, přímo nad mou „železnicí“, a přehodila přes trám řemen. Kočky se svíjely, škrábaly vzduch a snažily se vydolovat odpuštění. Ne nadlouho. Lokomotiva nestihla udělat ani malý, další kruh na kolejích. Zakouřená, vyčerpaná, tiše visela ve smyčce, měla teď jedno oko jako zralá švestka a druhé vytékalo a zdálo se, že tam vůbec není. Lokomotiva přijížděla na malou stanici. Zítra babička, po modlitbě, pohřbí Murku pod rybízovým keřem. Nespí, sedí v kuchyni, zamyšleně maže vajíčko olejem, aby lépe šlo, ptá se: „Co budeš dělat?“ Chápal jsem, co tím myslí. Co budu dělat, až babičku v zelené skleněné krabici spustí samotnou na dno Hroznového jezera, kde nyní žijí všichni mrtví z naší vesnice. – Zahraji ti na žebrech suché zesnulé kočky.
Izmail mi dal hlavní neocenitelnou čočku, schopnou vyzařovat duhu. Musím ji vložit k ostatním – do staré termosky bez dna, ale s ohnivými čínskými květinami na stěnách, které se staly mým obviňovacím aparátem. Přes půdu, kde v rozích hnijí těžké unavené hadry, podobné zbitým ptákům, přes nepochopitelný pochmurný ikonostas jsem vylezl na střechu, abych se podíval na přehlídku letadel. Na bezslunečné, ploché obloze, bez výšky, nad naším domem, modrým v tuto denní hodinu, se otáčel stůl se strmými nohami, přikrytý oslnivě bílým ubrusem, padajícím téměř k zemi. Stůl ze všech stolů, byl pravděpodobně větší než ty největší domy. Takže o tomhle mluvila moje babička, když odpověděla: „Pod stolem se ještě dá chodit,“ – bylo mi jasné. Z nebe se na ubrus lila krev, na bílém se objevily nové země a kontinenty. A teď bylo celé oslnivé plátno zaplaveno. Nová barva je tak svěží a radostná.
– A dějiny jsou krev lijecí se z nebe na bílou, nedotčenou látku, – ozýval se odevšad babiččin hlas, abych se tolik nebála, – dějiny jsou potoky. Třešňové potoky nám padaly z neproniknutelné oblohy, sladké, na naše tváře, na naše ruce a bedra, na teplou střechu, na silnici a pod naše nohy, do jezera a na ostrov. Z neproniknutelné oblohy, kterou nelze oklamat. Čekání na bezmračné odpoledne, lepení, nasazování spadlých čoček. Ani obloha mě teď tak snadno neoklame.
Večer jsem vyšel na okruh a dlouho jsem si prohlížel auta. Nadechl jsem se benzínu. Zlověstné bestie aut, s chrochtáním a vrčením, cákající vodou a mluvící, se řítily po šesti pruzích dálnice z Krezišči do Zarezaně a dále přes řeku Krovjanku do Opričninska-Bespričinského a Krasného, nebo naopak ze Zarezaně do Krezišči, dále do Bolšího Krezišči přes Ubijsk a Golodransk kolem Pjanjích Bolotin a do Krasného. Vyprovázel jsem květen, zapomněl jsem na sebe, lehl jsem si do atomové řeky asfaltu a vznášel se. Četl jsem hvězdy. Jedna se odtrhla a nezřetelně vyslovila své jméno. A auta nade mnou se po okruhu honila a honila. Teď, když jsem se ohlížel zpět, viděl jsem, kolik z nás – chlapeckých pozorovatelů – tu na okruhu dospívá. Bylo nám teplo ležet spolu. Zpívej okružní silnici, vdechni zrcadlové železo, žij asfalt, pij prchající paprsky, křič májovou hymnu. Devět osm bratrů. Šest dvanáct dětí z vesnické Bible. Květen se chýlil ke konci.
Musel jsem čekat dlouho. Čtyři dny. Netrpělivostí jsem si kousl do rtů. Všechny jejich gigantické rádiové antény byly ve srovnání s mým chrastícím přístrojem, neohrabaným, s hieroglyfy a čajovými růžemi, naprostý nesmysl. Za bezmračného odpoledne jsem vyšel ven a s nerovnoměrným oddechem jsem postavil aparaturu na rozcestí třešně. Namířil jsem svou nejstrašnější, vše odhalující zbraň svisle vzhůru. To byl, je a bude můj nejbolestivější šok. Díval se na mě matný zlatavý opar. Ztuhla ta samá, nehybná, neobsazená prázdnota bez znamení zvěrokruhu. Můj nejdokonalejší aparát dal nejpřesnější výsledek. Nekonečno, o kterém zpívá Věda a život, se ukázalo jako laciný opar barvy podzimní louže. A teď mě žádné historky o skoku na Měsíc, žádné historky o cestě na oběžnou dráhu neoklamou. Buď nás autoři článků klamou, nebo klamou i sami sebe. Bojí se. Nemají babičku.
Celý den jsem se nemohl uklidnit, ptal jsem se babičky, jestli o tom Kristus ví, a byl jsem krajně nespokojen s odpovědí, že Kristus ví všechno. Znovu a znovu jsem se díval do trubky. Dříve či později se rozdrtí, pronikne tam nějakého rána – možná zítřejšího? – chvíli se zdrží u oken, vplíží se jako tichý kouř dveřmi. Sfinga se zasměje a svět vyschne. Možná se už usmívá. Zdá se, že jsou vidět zuby?
„Smrt je lež,“ učila babička. – Jak to víš? – Ten, kdo to vymyslel, mi řekl, že smrt je stejný podvod vykořisťovatelů jako nadhodnota.
Izmael zemřel, ale Bible se o tom hned nedozvěděla. Pes hlídal mrtvolu mnoho dní, tiše, bez odchodu, aniž by ho pokoušely neutěšitelné kočičí písně. Mrtvý cikán, který neměl čas dozvědět se mou nesnesitelnou pravdu, držel vodítko ve své ztuhlé, studené ruce. Jeho poslední pes dobrovolně zemřel nedaleko.
Nastala noc, jako se to v našem domě stalo už několik tisíckrát. Nahý, nestydatý Měsíc, v který jsem teď jen těžko věřila, provinile plaval v malém bazénku nástěnného zrcadla. Abych se nezbláznila, přišel k nám té noci zářivý mužíček. Profesor Im Ei Jin. Bastard z mraků. Oslepující jako ubrus. Hrozný. Mluvil jako mistr. Nechal telefonní číslo pro poslední možnost. Vzplanul jako slunce hned u dveří. Odešel. Přesněji řečeno, stal se neviditelným. A od té doby se mi dívá na záda, lechtá mě pohledem, vzdychá mi přes rameno. Naléhá na mě, abych odnikud někam odešla.
Mnohem později, když jsem už dávno opustil vesnici Bible, Vineyard Lake a Condemned Garden, jsem konečně pochopil, proč jsem se nikdy nedokázal spojit s profesorem. Vyskočil jsem, rozsvítil bílé světlo ve svém městském pokoji, popadl telefonní seznam stále ospalými prsty a začal suchou, neposlušnou tyčinkou škrábat úplně nahoře na stránce. „Zářivý malý mužíčku, koneckonců je nový.“ A jeho hlas vtrhl dovnitř, všudypřítomný a dosahující všude, palčivý jako alkohol, hlas bestie, která navštívila naše pustiny. Hudba ohnivých ptačích květů v očích šklebící se sfingy. Sfinga je sťata. Rubínový hrom profesora Im Ei Jina.
Visel jsem ze stropu svého pokoje jako laboratorní žába, roztažený k pitvě na neviditelném skle. Komicky jsem si zaškrábal tlapkami a tiše otevřel ústa. Byl jsem připravený naslouchat někomu, kdo se nedokáže nechat přelstít.
„Přestaň špinit prostěradla tímhle novým brakem,“ bylo slyšet všude. Zdi se třásly, odlézaly, dělaly černé obličeje, které jsem poznávala z ikonostasu mé babičky. Elektrická křeč oběti. Byla jsem motýl, připíchnutý na špendlíku, ale stále živý. Brouk v rukou slintajícího idiota, který zjišťoval, kolik srdcí má hmyz.
V kuchyni se s antarktickým řevem hroutily ledy. Pořád si netroufám dát telefonní číslo toho zářivého mužíčka.
A od té doby jenom PROLAMUJI HÁZÍM DO PRÁZDNOTY.

Autorská práva © 1998 Alexey Tsvetkov Publikace na internetu © 1998 Unie mladých spisovatelů „Babylon“; © 2006 Projekt Argo E-mail: [email protected]