Kategorie „Zneužívání občanských práv“: Problém porozumění

Téma „zneužívání občanských práv“ lze bez nadsázky označit za jedno z ústředních v civilistickém diskurzu. Každý rok se objevují desítky vědeckých publikací zaměřených na řešení různých otázek souvisejících s tímto vědeckým problémem. Navzdory tomu však vzniká paradoxní situace: v průběhu času počet kontroverzních otázek k příslušnému tématu v důsledku jejich řešení nesnižuje, ale pouze roste. I badatelé, kteří se danému problému věnují po mnoho let, zažívají pocit nespokojenosti kvůli nedostatku jasného pochopení toho, co je „zneužívání občanských práv“. Například O. A. Porotikova, která v roce 2002 obhájila disertační práci na téma „Problém zneužívání subjektivních občanských práv“, v roce 2013 poznamenala, že ohledně zneužívání práv neexistuje jasno: „existuje mnoho publikací, ale co je zneužívání práv a jak proti němu bojovat, je stále nejasné“ [1, s. 12]. V doktríně lze nalézt mnoho definic zneužívání občanských práv. Avšak po přečtení publikací (včetně naší vlastní), ve kterých se argumentují znaky vlastní zneužívání práv, zůstává otázka, proč by měl být ten či onen doktrinální přístup uznán za správný a jiné odmítnuty, stále nevyřešena. Zároveň je třeba si uvědomit, že tuto otázku nelze vyřešit, pokud vycházíme z hlediska, že zneužívání práv je podmíněný pojem. Pokud vycházíme z toho, že vyjadřuje společenské vztahy, které existují ve skutečnosti (tohoto pohledu se držíme), pak je nutné určit, jaké představy o společnosti jsou v něm ztělesněny.

Období, které je třeba analyzovat především z hlediska přítomnosti myšlenek, které jsou základem moderních představ o zneužívání občanských práv, je období starověkého Říma. Teprve v této době, kdy je význam jednotlivce uvědoměn bez jeho spojení se společností a státem, se objevuje myšlenka subjektivního práva jako možnost postavit zájmy jednotlivce nejen proti zájmům jiného jednotlivce, ale i proti zájmům společnosti a státu. Touha vnímat to či ono subjektivní právo jako absolutní právo však s sebou nese vědomí potřeby omezení odpovídajícího práva a pochopení této problematiky starověkými římskými právníky. V důsledku toho se v quiritariánském právu již objevila řada normativních ustanovení omezujících práva jednotlivců. Tato omezení jsou však extrémně specifická a kazuistická a kviritářské právo „vůbec nezná zrušení úkonů uzavřených v důsledku omylu, podvodu, ba ani násilí či zastrašování“ [2, s. 143]. V tomto období zjevně neexistují žádné zdroje pro různé hodnocení, v závislosti na směru vůle, forem chování, jejichž objektivní charakteristiky jsou shodné. Postupem času však právní myšlení starověkého Říma dosahuje úrovně, kdy forma a obsah přestávají splývat a objevují se vzorce, které jsou namířeny proti zlému úmyslu, podvodu a lsti při uzavírání transakcí. Kromě toho se ve starověkém Římě postupem času začalo uznávat za nepřijatelné (alespoň v některých případech) uplatňovat právo pouze za účelem způsobení újmy jiným osobám. Rozvinuté starověké římské právo však výše uvedená omezení subjektivního práva neruší. Situace, kdy ke zdokonalování právní regulace určitých vztahů dochází primárně „silami jurisprudence, skrze její ležérní kreativitu v soudních rozhodnutích“ [2, s. 143] a na pozadí pronikání myšlenky přirozeného práva jako „určitého řádu… dokonalého a ideálního, a jako takového v protikladu k pozitivnímu právnímu řádu“ do učení římských právníků pod vlivem řecké filozofie [3, s. 2], vytváří možnost nalézání subjektivních práv a jejich omezení nejen v oblasti pozitivního, ale i přirozeného práva. Na tomto základě starověcí římští právníci posuzovali význam morálních ustanovení a často jim dávali sílu zákona. Myšlenky, které vznikly ve starověkém Římě – existence subjektivního práva; popření absolutní povahy subjektivního práva; možnost uznat chování za protiprávní nejen z důvodu nedodržení správné formy, ale i správného obsahu; nepřípustnost výkonu práva pouze za účelem způsobení újmy; potřeba omezit práva na základě norem nejen pozitivního práva, ale i přirozeného práva; právní význam morálních norem – jsou myšlenky, které se následně odrážejí v představách o zneužívání občanského práva. Tyto myšlenky však nebyly po staletí přijímány jako apriorní pravdy. V konkrétním historickém období a v konkrétním státě dochází k vnímání některých soudů a odmítání jiných (to mimo jiné ukazuje na důležitost jejich odděleného posuzování). Zároveň v rámci uvedených myšlenek nebo na základě jejich popření vznikají nové myšlenky, které jsou základem pro vznik nových nebo transformaci dříve existujících právních názorů (zejména o subjektivním právu, o nezbytných omezeních subjektivního práva). Tak například na základě popření subjektivních práv a návrhu nahradit pojem „subjektivní právo“ pojmem „sociální funkce“, „sociální cíl“ se objevuje myšlenka o nutnosti realizovat subjektivní práva v souladu se společenským cílem, s účelem zákona, o nutnosti podřídit zájmy jednotlivce zájmům společnosti; a poté se na tomto základě objevují názory, že základem subjektivních práv není možnost protikladu zájmů jednotlivce a zájmů společnosti, ale jejich harmonické spojení. Zároveň vznik jiné myšlenky založené na popření jedné myšlenky neznamená, že tato druhá není kompatibilní s myšlenkami, s nimiž byla ta první spojena. Tak například úsudek o nepřípustnosti výkonu práva pouze za účelem způsobení újmy je v souladu s různými myšlenkami, z nichž některé se ve vztahu k sobě vzájemně vylučují: o právním významu morálních norem a absenci takového významu; o přednosti zájmů jednotlivce před zájmy společnosti a naopak o přednosti zájmů společnosti před zájmy jednotlivce; o nepřípustnosti výkonu práva v rozporu s jeho účelem nebo v rozporu se společenskou funkcí člověka; o nadvládě přirozeného práva nad pozitivním právem a o právním významu pouze pozitivních předpisů, které jasně prokazují, co se vyžaduje.

Výše uvedené ukazuje, že problém chápání kategorie „zneužití občanského práva“ je způsoben několika důvody. Zaprvé, zavedení zákazu zneužití občanského práva, na rozdíl od většiny ostatních právních jevů, nelze charakterizovat jako proces postupného uvědomování si podstatných rysů právního jevu a jeho očištění od „cizích nečistot“. Historie zákazu zneužití subjektivních práv je historií „boje idejí“, a proto řešení problému zneužití občanského práva znamená dokázat, že v moderních podmínkách, s přihlédnutím ke specifikám regulace občanskoprávních vztahů, by měl být zákaz zneužití občanského práva průvodcem jednoho či druhého souboru idejí. Zadruhé, tytéž myšlenky lze kombinovat s různými doktrinálními názory na zneužívání občanského práva. Z tohoto důvodu se vysvětlení vztahu odpovídajících idejí, jakož i závěry o vztahu mezi šikanou (soukromou) a zneužíváním občanského práva (obecnou), mohou lišit a vzájemně si odporovat.

Seznam použitých zdrojů

1. Porotíková, O. A. Ještě jednou o zneužití občanského práva / O. A. Porotíková // Občanské právo. – 2013. – č. 2. – S. 12-14.

2. Muromtsev, S. A. Občanské právo starověkého Říma. – M.: Tiskárna A. I. Mamontova, 1883. – 697 s.

3. Pokrovsky, I.A. Trendy přirozeného práva v dějinách občanského práva. – Petrohrad: Tiskárna B. M. Wolfa, 1909. – 53 s.