Kam dát mléčné zuby lidové znaky
Narození miminka je pro rodinu vždy radostnou událostí. Jak však dítě roste, musí rodiče čelit různým těžkým okamžikům v různých fázích vývoje dítěte.
A když už mluvíme o mléčných zubech, přichází chvíle, kdy první mléčný zub vypadne. U dospělých je to vnímáno jako neškodná maličkost, nicméně pro malého člověka je to celá událost a jeho reakce na tuto ztrátu je těžko předvídatelná. Může se objevit strach, slzy, hysterie atd.
Nezkušení rodiče mají otázky, kam tuto zubní „vzácnost“ umístit a jak „oběť“ uklidnit.
Nejčastěji dochází ke ztrátě zubů při mírném krvácení a je nutné vyplachovat ústa studenou (ne teplou a ne horkou) vodou. A pokud zub nechce okamžitě a úplně vypadnout, ale trochu se drolí v dásni, pak je lepší navštívit zubaře a zkontrolovat otvor pro úlomky.
V takovém historickém období života vašeho dítěte ho můžete odpoutat od obav a smutných myšlenek zajímavými příběhy, legendami a pohádkami o zoubkových vílách, které si za peníze kupují vypadlé zoubky, o brownies, skřítcích či trollech, kteří kradou vypadlé zuby, nebo o myši, které sbírají ztracené zuby, ale pouze hodné děti)). Nebo můžete vymyslet vlastní napínavý příběh, který dítě uklidní a z nepříjemné situace udělá zajímavé dobrodružství.
Pomůže nám k tomu virtuální cesta po různých zemích, ze které se dozvíme, jak rodiče v takových případech projevili fantazii a jaké tradice se vyvíjely v různých světových kulturách.
— Na Ukrajině, stejně jako u našich nejbližších sousedů, je to příběh o myši, které je třeba dát starý vypadlý zub a požádat, aby na oplátku přinesla nový zdravý. Pak se tento zub hodil za kamna nebo do ohniště. Nyní jej můžete dát do krbu, na gril nebo v krajním případě jen „zakopat“.
– Nyní pojďme dál, do Evropy.
V zemích jako Francie a Belgie byla také myš, ale tato – Myška – byla specifická postava. Tato Myška byla původně víla, ale byla nucena se proměnit v Myšku, aby zlomyslnému králi vzdorovala. Schovala se mu pod polštář a začarovala, aby chudákovi vypadly zuby.
-A teď se přesuneme do Itálie.
Zde již bylo vše vážné a děti daly zuby svaté Apollonii Alexandrijské, považované za patronku zubařů.
– V Irsku to byla zelená čarodějka Anna. Zelená, protože její oblíbená barva na oblečení byla přesně taková – zelená.
— Nyní se podíváme na Baltské moře v Estonsku. Zde sbírá dětské zoubky skutečná zoubková víla. Leští je, až se třpytí jako diamanty, a staví si z nich palác. Výměnou za zubní „stavební materiál“ tato pracovitá víla zaplatí dítěti peněžní náhradu.
— Norským dětem elf Tannfe platí mincemi, pokud před spaním vloží ztracený zub do sklenice s vodou.
— Finští rodiče byli přísnější a pro vzdělávací účely přišli s docela zlým trollem, který odstraňuje vypadlé zuby. Ale pro ty, kteří si pravidelně čistili zuby, nebyl troll nebezpečný a dokonce dával dárky, pravděpodobně proto se tak pevně zabydlel v místní tradici.
– Teď pojďme na jih, do Španělska. Zde vypadlé zuby ukradla zcela mírumilovná Mary, která bydlela na střeše, jako Carlson. Děti proto nemusely házet zub do sklenice s vodou nebo ho dávat pod polštář, ale musely ho hodit až na střechu domu.
Nyní plujeme přes oceán do Ameriky.
— V Severní a Jižní Americe byla také zoubková víla a myš jménem Perez. Jedná se o velmi oblíbené postavy a bylo o nich natočeno mnoho karikatur a filmů. Tito hrdinové také nechali peníze nebo dárky výměnou za ztracené zuby.
— V Asii to měly děti s vypadlými zuby nějak obtížnější. Byli nuceni schovat zub pod podlahu a požádat hlodavce (zřejmě nejen myši), aby přinesli své zuby výměnou, protože zuby hlodavců byly považovány za nejsilnější a rostly po celý život.
— V arabských zemích se rodiče moc neobtěžovali a své děti nezastrašovali, ale jednoduše navrhovali vyhodit zub do nebe – na slunce))
— Nejpraktičtější ze všech byli turečtí rodiče. Jsou si jisti, že ztracený zub jejich dítěte může ovlivnit jeho budoucí osud. Zakopou zub na místě, o kterém sní, že uvidí své dítě jako – když inženýr, tak blízko továrny, bankéř – blízko banky, fotbalista – na fotbalovém hřišti, lékař – blízko kliniky atd. Zní to legračně, ale zřejmě to někomu pomohlo, protože víra dokáže zázraky.
Věřte ve svůj zázrak a ve své dítě.
Na závěr vám nabízím svou pohádku.
Byl jednou jeden mladý Bůh. Nežil v samostatné zemi nebo vzdáleném království, prostě žil ve Světě a létal, kam chtěl.
Tento Bůh byl velmi laskavý a miloval děti. Létal tedy po světě a pozoroval děti, jejich činnost a chování.
Když si všímal dobrých skutků dětí – pomoci mamince, nebo laskavého zacházení s kočkami, psy a jinými zvířaty, když viděl jejich poctivost a vstřícnost ke kamarádům, nebo si všiml, jak děti dávají své hračky jiným, chudším dětem, dělí se s nimi o sladkosti. jim, pak jsem byla velmi šťastná a netrpělivě očekávala okamžik, kdy tak hodné děti vypadnou o první zub.
Vzal tento zub do své sbírky a dal ho nejlepšímu klenotníkovi, aby z něj vyrobil šperky. Bůh vždy nosil takové ozdoby na sebe na památku těchto maličkých a splnil všechna nejlaskavější přání těchto dětí.