G. Black Bush: Snadná víkendová jízda, která se změnila v terénní dobrodružství — Toyota Land Cruiser Prado řady 70, 3 l, 1995 | jízdy | DRIVE2
Pan Černý Bush — jedna z nejvyšších a nejkrásnějších hor v Přímoří, nejjižnější „tisícovka“ (její výška je 1010 m). Samotná hora je skalnatá, s dvojitým pyramidálním vrcholem; za dobrého počasí nabízí úchvatné výhledy na Zlaté údolí, oblast Triozerje a přístav Vostočnyj.
Památky:
1. Na vrcholu této hory se nachází radarový komplex Lira-T, chráněný sněhobílými kopulemi. Původně se komplex skládal ze 6 radarů, ale nyní jsou v provozu pouze dva. V současné době jsou volně přístupné 2 kopule a bohužel obě již byly zničeny.
2. Na sousedním kopci se nacházejí pozůstatky letounu MiG-17, ke kterému vede cesta ze zničené vzdálené kopule.
Na horu vedou dvě cesty: přes vesnici Vladimiro-Aleksandrovskoje (Buděnovka) a přes Solomenny Pass. Cesta podél Solomenny je velmi náročná, zjevně ne pro dědečka a jednoduchou jízdu. Proto jsme zvolili cestu přes Budenovku. Podle přátel, kteří tam byli, je trasa super snadná, projedete se i v osobním autě. No, když v osobním autě, proč bychom se měli bát v džípu. Jeli jsme tam naprosto klidně, i přes sníh, který napadl v pátek. Navíc ve městě napadlo jen velmi málo. Do Budenovky jsme se dostali kolem oběda. Z okraje vesnice na vrchol je to podle mapy něco málo pod 10 km. První kilometry jsou přejezd přes malou řeku a pak rovná zasněžená cesta, nic obtížného. Před námi už někdo zjevně jel „po prašanu“, soudě dle stop to byl Jimny. Druhá polovina cesty má docela strmá stoupání, sypké kameny a, jak se ukázalo, i sněhové závěje. Právě na tomto úseku silnice jsme si uvědomili, že po napadeném sněhu je jízda o samotě ve velkém těžkém autě trochu riskantní. Na pár místech jsme se opravdu zasekli, jednou se dokonce začala plazit teplota. a začal jsem si vzpomínat, komu bych mohl zavolat o pomoc, kdyby se něco stalo (Jimny před námi zjevně nebyl pomocník). A neřekl bych, že by bylo všude hodně sněhu, místy byla silnice skoro holá.
Konečně jsme vylezli na horu!
K ochraně komplexu zde byla umístěna vojenská jednotka; dnes z ní zbyly jen ruiny.
Odtud se nabízí nádherné panorama hor, i když některé z nich jsou skryty v mlhavém oparu.
Pohled na druhý vrchol Kusty – je o něco nižší a pro návštěvníky zcela přístupný.
Také tady byla kopule, ale ta se už zřítila (nebo tomu někdo pomohl). Ještě donedávna tohle místo vypadalo takto:
Na tento vrchol jsme neriskovali. Ano, možná to bylo marné, ale bylo to tak nějak strašidelné uvíznout na dlouhou dobu ve sněhu bez jídla a vody (počítali jsme s lehkou jízdou). A dole bylo docela dost sněhu. Tuším, že až se pár aut prorazí silnicí, bude se tam dat dojet. Ale šli jsme pěšky
Byla zima a vítr, párkrát jsem se při focení výhledů zabořil do sněhu „po zadek“. Závěje mi samozřejmě dělaly radost. Vždyť miluji zimu a sníh, když se člověk nemusí tahat do práce! I když co můžu říct, každé roční období má své kouzlo.
Neměli jsme dost času dojít k letadlu – zmrzli jsme a vrátili se k autu.
Cesta zpět. Téměř nahoře jsme potkali „stovku“, která se svižně škrábala sněhem, o kousek níže – další. Zajímalo by mě, jestli prorazili cestu k vedlejšímu vrcholu, nebo ne. Cestou dolů jsme našli několik míst, kde se zastavit a vyfotit si na památku (cestou nahoru na to nebyl čas).
Zastavili jsme se za řekou, abychom si prohlédli auto. Bohužel se cesta neobešla bez ztrát. Během překonávání překážek se pradědečkovi promáčkl nárazník:
Je pravda, že někdo dokonce nechal svůj nárazník v řece:
Děkuji všem za pozornost a přeji hodně štěstí na silnicích!